sobota 10. března 2018

Deset myšlenek při přípravném kurzu na UK

Před pár měsíci zpátky jsem měla možnost zúčastnit se přípravného kurzu pro zájemce o studium žurnalistiky na Univerzitě Karlově. Předcházelo tomu vypisování motivačního dopisu, svých referencí a životopisu a pár dní plných stresu, jestli se tam dostane i můj spolužák, který nemiluje češtinu o nic méně, než já. No, dostali jsme se oba dva. Zpětně mě trochu mrzí, že jsem o tom nenapsala samostatný článek, pouze se na minulém blogu zmínila o "výletu do Prahy". Tak se k tomu vracím a vy si můžete přečíst mých deset myšlenek, které jsem při přípravném kurzu měla.

  1.  Ta budova je hrozně malá

    Jestli jste někdy byli na Hollaru, dáte mi za pravdu. Naše střední škola, která předtím byla hájenkou a školou pro myslivce, má proti tomu obrovské chodby. Jo teda to, že je ta budova malá nevylučuje fakt, že jsme se dokázali ztratit. Šli jsme tam na poslední chvíli a pak litovali, že přicházíme do té místnosti už při výkladu učitelů.
  2. My jsme hrozně malí!

    Už ani nevím, při jaké příležitosti se který z profesorů ptal, ale zjišťovali, kdo z nás letos maturuje. Lehčí by bylo se zeptat, kdo nematuruje. My dva. Já a Faitík. Byli jsme jediní třeťáci z těch čtyřiceti lidí, kteří se zúčastnili kurzu. No, určitou výhodu to mělo, například - můžu jet příští rok znovu!
  3. Profesoři jsou fakt cool

    První profesor, se kterým jsem se potkala, vypadal spíš jako student. Takže mě trochu překvapilo, když se po jeho představení zeptal na náš oblíbený seriál. Ostatní házeli klasiku, kterou většinou odkýval hlavou nebo přidal pár svých otázek. Když jsem přispěla svým "Stranger things", opáčil mi, jestli se mi druhá série líbila. Halo? Kterýkoliv z učitelů na naší škole by ani nevěděl, jestli to je název seriálu nebo sušenky.
  4. Profesoři jsou děsiví

    Křičí. Co je horší, oni křičí, protože ví, co je správně. Naši profesoři křičí, protože jsou naštvaní, podráždění, nervózní z porady nebo unavení, ale oni křičeli, protože byli naštvaní naší neznalostí. A nebo nás chtěli odradit a připravit na to, jak to při studiu vypadá. V každém případě se jim povedlo usadit mě na židli ve studiu a tam předstírat, že jsem jen vzduch. Nechtěla jsem ani nastavovat kameru, ani přepínat obrazovky, starat se o zvuk, spravovat vysílání nebo nedejbože sedět před kamerami. 
  5. Celý život jsem mluvila špatně

    Další hodina byla předpokládám ochutnávka předmětu Tvůrčí rozhlasové dílny (trochu jsem slídila na webu, jsem nervózní z množství předmětů). Stačilo číst krátký text, jehož slova mám vyrytá do paměti doteď. Dobrý den, připraveny jsou krátké zprávy. Už po pár větách totiž zjistíte, že způsob, kterým jste doposud mluvili, je naprosto špatný. Čti, jako bys nečetl! Čti interpunkci! Nečti tolik ty tečky! Byla jsem tak zmatená!
  6. Při studiu asi přijdu o své nervy

    Protože ostatní studenti byli zajímaví. Neříkám, že všichni. S většinou z nich jsem neměla možnost vůbec mluvit, ale stačilo mi těch pár individuí, kteří upoutávali veškerou pozornost svým hlasem či vzhledem. Nevadí mi komunikovat s lidmi a mám ráda jejich pozornost, ale jestli se mě bude každou chvíli někdo ptát, jestli jsem v pohodě, necítím se naštvaná, jestli jsem přijela z Plzně nebo Olomouce, asi někoho plesknu.
  7. Při přijímačkách přijdu o své nervy

    Nemusím vlastně ani čekat do studia. Ty přijímačky samotné budou asi pořádný maso. Když nevyplňujeme SCIO testy a neposíláme známky ze střední, už toho moc nezbývá. Jen testy z dějin a kultury a všeobecného přehledu a osobní pohovor s tématy jako je ekonomie státu nebo vztahy s okolními zeměmi. Haha, no to je super!
  8. Jsem borec, že mám blog

    Čekala jsem, že se seznámím s kupou blogerů, grafiků a copywriterů, se kterými vyměníme kontakty a budeme se podporovat na cestě za lepším životem v marketingu. No, když jsem se snažila rozproudit vody s tím, jak se na kurz dostali a na čem momentálně pracují, neřekli nic. Protože nepracují. Parta lidí na mě koukala jako na blázna, že jsem copywriter, mám svůj vlastní blog a občas píšu do novin. Není to zvláštní?
  9. Žurnalistika není o psaní

    Tedy, není jen o psaní. V dnešní době se do žurnalistiky zahrnuje i práce s kamerou, střihem, práce před kamerou, focení, správné mluvení a dalších sto padesát věcí. Trochu mě tak vyvedli z omylu, že když půjdu studovat žurnu, strávím těch několik let jen psaním textů, povídek a románů. 
  10. Je to jediná vysoká, na kterou chci

    Já vím, je to šílený. Už jsem to slyšela i od mamky. Mnohokrát jsem přemýšlela, co budu dělat, pokud se tam nedostanu. Jestli pro mě bude mít cenu studovat něco jiného, když stejně při první příležitosti školy nechám, jen abych mohla jít na UK. Za rok to bude jediná přihláška, kterou budu odevzdávat, což je docela risk, že? 
Studuje někdo z vás na UK? Nebo studujete žurnalistiku jinde? Jaký z toho máte dojem?

8 komentářů:

  1. Naprosto skvělý článek, vůbec se nedivím, že jsi zvolila žurnalistiku. :)


    Já teď druhým rokem studuji psychologii.

    OdpovědětVymazat
  2. Páne jo, žurnalistika je záhul, ale ty to zvládneš!:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, ze všeho nejdůležitější je se z toho takzvaně vypsat. Zkrátka psát, psát a psát. Pak tu bude zase o něco lepší, lepší a lepší. :)

      Vymazat
  3. Aspoň se naučíš uvést se před společností, když už ta žurnalistika není jenom o psaní, ale spíš o módních trendech.

    OdpovědětVymazat
  4. Já jsem se kdysi na žurnalistiku hlásila, dneska už je to hrozně dávno. Byla to moje první volba VŠ, protože jsem k psaní měla vždy blízko, bohužel jsem hodně podcenila přípravu a nedostala jsem se tam. Bylo nás hrozně moc a přijímali jen pár lidí, dostat se tam bylo těžké, psali jsme fejeton a nevím co všechno, měla jsem dvoje přijímačky v jeden den mezi kterými byl čas na přejezd asi hodinu (z Hradce do Prahy) a byla jsem s nervy v háji... :-/ Můžu říct, že jsem tehdy byla naštvaná. Nakonec jsem se dostala na druhé kolo na studium Cestovního ruchu a zůstala jsem tam, protože mi bylo líto ztratit rok školy... Dneska už jsem na magisterském studiu a tak nějak si říkám, že to tak mělo být. :-) Ale tobě přeji hodně štěstí, pokud je to tvůj sen, jdi si za ním! :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Držím Ti palce, myslím, že v tomhle případě máš oproti ostatním výhodu, pokud už teď pracuješ na různých projektech a vedeš si k tomu blog.
    Já si také podala přihlášku jen na jednu vysokou - na uměleckou do Plzně. Sice to nevyšlo, ale i tak jsem ráda, že jsem to zkusila, jelikož jsem střední uměleckou školu vůbec nestudovala a jako samouk jsem to dotáhla až do top 20tky! Můj záložní plán je teď umělecká VOŠ v Praze, někomu se to sice může zdát jako něco mnohem "méně" než vysoká škola, ale myslím, že v uměleckých oborech titul nehraje až takovou roli, než výsledky toho daného člověka.

    Každopádně, článek mě pobavil a doufám, že se dostaneš! :) A nezoufej, je hodně škol, kde se také SCIA nedělají, podle mě to aspoň ukazuje kvalitu té školy, že se opravdu zaměřuje na talent a schopnosti (v rámci oboru) těch uchazečů (a taky chtějí vidět, jak ti lidé přemýšlí).

    OdpovědětVymazat
  6. Páni! Tak ti občas píšeš do novin! Dobrýýýý! :)

    OdpovědětVymazat
  7. Tak sebevědomí ti zjevně nechybí. Hodně štestí (taky jsem ve třeťáku a u nás všichni ve třídě šílí z vysokých škol-kam půjdou atd.)

    OdpovědětVymazat